Označování varhanních hlasů

Varhanní hlas (rejstřík) je řada píšťal, uspořádaných odpovídajícím způsobem (nejčastěji v půltónové stupnici), které mají shodnou barvu a další parametry (hlasitost) zvuku. Někdy se setkáme s definicí, vycházející ze shodného tvaru a konstrukce píšťal. Ta není zcela přesná, píšťaly hlubokých či naopak velmi vysokých tónů mohou mít z různých důvodů tvar, materiál i konstrukci odlišnou od zbývajících, přesto (nebo právě proto) budou znít stejně. Považujme tedy za rozhodující kritérium pro označení rejstříku shodný zvuk – tedy to, co slyšíme, ne to, co vidíme…

Zvuk rejstříku (především jeho barva tj. obsah harmonických) je bezprostředně svázán s jeho názvem, který většinou vychází z názvu hudebního nástroje (flétna, viola, pozoun, fagot) či napodobení (imitace) nějakého zvukového jevu (Vox Humana - lidský hlas, Unda Maris – mořská vlna), který rejstřík svým zvukem nejvíce připomíná. Tyto názvy pak slouží jako vodítko k registraci pro varhaníka (předem může přibližně odhadnout, jaký zvuk lze od určitého rejstříku očekávat). Přesto prakticky neexistují rejstříky se zcela stejným zvukem u různých varhan, na skutečný zvuk má vliv mnoho parametrů (období vzniku varhan, vkus a zkušenosti varhanáře a intonéra, prostor, ve kterém nástroj stojí, použité materiály atd.).

Varhanní hlasy můžeme rozdělit podle mnoha kriterií, to nejzákladnější je dělení podle konstrukce píšťal (způsobu generování zvuku) na retné (labiální) a jazýčkové (linguální). Podle příslušnosti ke klaviaturám můžeme hlasy rozdělit na manuálové a pedálové (u varhan s transmisemi – UNIT toto dělení nemusí mít význam). Další dělení je na hlasy vybudované (každá píšťala přísluší jediné klávese v manuálu či pedálu) a hlasy s transmisemi a extenzemi (píšťala přísluší více klávesám v různých manuálech či pedálu, v případě transmise do pedálu se to týká jen ohraničeného počtu píšťal – kláves pedálu je méně, transmitovaný hlas má zpravidla svůj samostatný název i když používá píšťaly jiného hlasu). Samostatnou kapitolou jsou hlasy v multiplexních varhanách.
Varhanní hlas může procházet nad celou klaviaturou (plný hlas) či jen její částí (nejčastěji diskantem – hlas začínající např. na klávese c’ či v polovině malé oktávy – ve spodních oktávách nemá píšťaly.
A konečně podle znění hlasu a jeho polohy můžeme rejstříky rozdělit na základní, vedlejší (pomocné) a smíšené (vícesborové).

Jednotlivé varhanní hlasy jsou označeny na ovládacím prvku rejstříku (sklopce či manubriu na hracím stole). Samotné označení má dvě až pět částí:

Rozlišení rejstříků podle názvu je základní, používaných názvů je až několik stovek či tisíc. Mnohé se víceméně kryjí (liší se u totožného rejstříku v různých regionech, např. německé, italské či francouzské značení, odlišnosti jsou i varhan z různých období - barokní, romantické či soudobé apod.). Popis vlastností těch základních (u nás nejrozšířenějších) je uveden v samostatné kapitole, další podrobné informace až o 2500 rejstřících najdete např. v encyklopedii varhanních hlasů na Internetu.

Číselné označení polohy nás informuje, zda hlas transponuje a pokud ano, tak o jaký interval vůči základní poloze.

Vyjděme ze základního zobrazení varhanní klaviatury v rozsahu pěti oktáv (61 kláves od velkého C po čtyřčárkované c⁴). Přiřadíme-li každé klávese píšťalu, která bude znít na odpovídajícím tónu, získáme řadu píšťal od nejdelší (odpovídající nejhlubšímu tónu tedy C) po nejmenší (nejvyšší tón c⁴).

Osmistopových rejstříků může být ve varhanách více (především v romantických nástrojích je jich naprostá většina na úkor alikvotů), liší se od sebe názvy (a tedy především barvou či silou zvuku). Výška základního tónu je však u všech shodná, stiskneme-li tedy např. klávesu c¹ při více zapnutých osmistopových rejstřících, zazní ve všech píšťaly c¹:

Na rozdíl od klavíru či piána však varhanní klaviatura nemá pevně přiřazenou tónovou stupnici, která by umožňovala použití jen netransponujících hlasů v základní poloze. Ve varhanách se vyskytují i hlasy transponující, u kterých stisk klávesy rozezní píšťalu s jiným tónem, než by odpovídal klávese. Hlasy v základní poloze (osmistopové) i transponující jsou většinou jednořadé – na každé klávese v každém hlase je jen jedna píšťala. Dělíme je na:

Kromě jednořadých hlasů jsou ve varhanách i rejstříky víceřadé (sborové, vícesborové), u nichž na každé klávese zní několik (2 až 7) píšťal naladěných na různé tóny současně.

Jak bylo uvedeno výše, označování polohy rejstříku ve stopové délce udává výšku tónu a je odvozeno od délky nejdelší píšťaly (tedy píšťaly velkého C) ve stopách (1 stopa má asi 30,5cm). U rejstříků v jiné než základní poloze se opět vychází z délky píšťaly, která přísluší klávese velké C (ne tedy z délky píšťaly, která zní tónem velké C, to bychom dostali vždy 8’…). U těchto rejstříků klávese C přísluší píšťala, vydávající zvuk jiné výšky (stejně tak je tomu samozřejmě i u všech ostatních tónů). Tyto závislosti však platí jen pro píšťaly otevřené konstrukce, u píšťal krytých je konstrukční délka těla píšťaly poloviční, přesto vydává tón stejné výšky jako dvakrát větší píšťala otevřená. Takový rejstřík přesto bude označen stopovou délkou otevřeného rejstříku, rozhodující je totiž výška tónu a ne skutečná konstrukční délka. Opačný problém nastává u přefukujících píšťal (díky přebytku vzduchu tyto píšťaly přefukují – jejich zvuk přeskočí základní tón např. o oktávu výše), ty jsou zase konstrukčně až dvakrát delší, než by odpovídalo jejich zvuku. Zde je opět základním kritériem pro označení výška tónu, ne skutečná délka.