Hrací stůl - klaviatury

Ve varhanách se vyskytují dva druhy klaviatur:

Malé varhany mají většinou pouze jeden manuál, varhany běžné velikosti dva manuály + pedál. Největší varhany mohou mít 5 až 7 manuálů, pedálová klaviatura je většinou jen jedna (zcela výjimečně se staví dvojitý pedál).

Podoba manuálové klaviatury ve varhanách je totožná s klaviaturou klavíru, totožné jsou i základní rozměry a uspořádání kláves (s výjimkou nejstarších nástrojů, u kterých se klaviatura podobala spíše páčkám či zaobleným destičkám a její rozměry byly uzpůsobeny pro ovládání pomocí pěstí či loktů…).

Barva kláves dnešních varhan opět odpovídá klavíru – diatonické tóny (C, D, E…) mají barvu bílou (světlou), půltóny (cis, dis, fis…) jsou černé (tmavé). U varhan, stavěných cca do konce 18. století tomu bylo naopak (tmavé celé tóny, světlé půltóny), k inverzní barevnosti klávesnice se někdy vrací i současní varhanáři. Dnes se používá k potahu kláves odolných tvrzených plastů (ještě nedávno se potah vyřezával z celuloidových desek, dnes je pro varhanáře dostupný ve formě polotovarů – výlisků povrchu klávesy):

 

 

 

Kromě základních barev (bílé a černé) se používá i mnoho kombinací přírodních odstínů různých ušlechtilých a tvrdých dřev:

 

V minulosti byla volba inverzních barev diktována praktickými důvody – pro tmavé klávesy se používalo k potahu povrchu tmavé dřevo (mahagon, eben) a pro světlé kost (nejčastěji slonovina). Vzhledem k ceně a možnostem opracování bylo výhodnější použít kost na menší – půltónové klávesy. Kromě dvoubarevných klaviatur lze občas narazit i na bohatě zdobené a vykládané či vyřezávané klávesy. Jak je vidět, neexistuje přesná norma pro barvu kláves, funkce každé z nich je ale jednoznačně určena jejím tvarem a polohou v rámci klaviatury.

Každá klávesa (část, které se varhaník dotýká prsty) je ve skutečnosti jen jedním dílem páky (jedno či dvouramenné podle bodu, ve kterém jsou podepřeny – viz podrobný popis v kapitole o součástech mechanické traktury). Samotnou klávesu tvoří dřevěný hranolek, nasazený v opěrném bodě na mosazný či ocelový čep. Aby se klávesa nekývala do stran, je její pohyb ve vodorovném směru omezen dalšími – stabilizačními bodci (plochý kovový kolík, který je součástí hracího rámu). Pro všechny čepy a kolíky jsou v klávese vyfrézovány či vyříznuty obdélníkové otvory, které jsou zevnitř potaženy plstí, kašmírem či měkkou kůží (snadný a bezhlučný pohyb).

 

   

Počet kláves v manuálu není u všech varhan stejný, pohybuje se od 49 kláves (tónový rozsah C-c³ tj. čtyři oktávy), přes 54 klávesy (C-f³ tj. čtyři a půl oktávy), až po 61 kláves (C-c⁴ tj. pět oktáv). První varhany, stavěné kolem čtrnáctého století, měly asi 25 až 47 kláves. Klávesnice vždy začínají tónem velké C, jen opravdu výjimečně vyšším tónem (E či F).

U varhan, stavěných do konce 18. století, částečně i v první polovině století 19. se můžeme setkat se zjednodušenou klaviaturou první – nejspodnější (velké) oktávy. Nazývá se „krátká oktáva“ a v našich varhanách se vyskytuje v několika variantách.

Krátká oktáva je složena jen z celých tónů a i jejich sled je na klávesách odlišný (viz obrázek).

V 15. století se přistoupilo k rozšíření tónového rozsahu hudebních nástrojů pod tón velké G. Tomu odpovídalo i nutné rozšíření klaviatury a celého nástroje. Mnozí skladatelé (včetně Bacha) však nepočítali ve velké oktávě se všemi tóny, proto je varhanáři v nástrojích ani nebudovali. Krátká oktáva tak obsahovala jen skutečně nutné klávesy (mějme na paměti, že každá klávesa na nástroji umožňuje nechat zaznít jednu, ale také několik desítek píšťal příslušného tónu, v případě velké oktávy se jedná o největší píšťaly, na které je potřeba mnoho místa i materiálu – tím i financí viz úsporné konstrukce, vypuštěním nepoužívaných tónů se tak dosáhlo mnohdy i značných úspor).

V krátké oktávě „půltónové“ klávesy (Fis, Gis) ovládají píšťaly tónů diatonické řady (D, E), jejichž klávesy v krátké oktávě chybí (oktáva je v klaviatuře jakoby oříznuta). Tón C je na místě uvolněném po tónu E. Zapíšeme–li rozsah tónů v nástroji s krátkou oktávou, získáme zápis - CDEFGA-c³. Z něj je patrné, že až po velké A je sled kláves diatonický a dále (tedy od A do c³ chromatický.

Výše uvedené řazení kláves krátké oktávy je někdy nazýváno "krátká oktáva E/C" (nebo C/E - klávesa velké C je na místě klávesy E). Někteří varhanáři používali poněkud jiného řazení, nazývaného Fis/C (obrázek napravo - klávesa velkého C je na místě klávesy Fis):

Krátká oktáva byla v našich zemích velmi oblíbená varhanáři (z technických a ekonomických důvodů) i varhaníky (lze na ní snadno hrát i decimy při oktávovém rozpětí prstů). Pro interpretaci hudby, vznikající koncem 18. století však přestala dostačovat, byla proto částečně doplněna o chybějící půltóny Fis a Gis (Cis a Dis nadále chybělo) a vznikla lomená oktáva:

    

Následující fotografie ukazují manuály varhan s lomenou oktávou (klášter v Kladrubech a pražská Loreta):

Lomená oktáva ve varhanách kláštera v Kladrubech.

Lomená oktáva ve varhanách pražské Lorety.

Malé varhany mají většinou jen jeden manuál. U větších můžeme nalézt dva až sedm manuálů. Manuály jsou uspořádány vodorovně nad sebou, přičemž nejspodnější z nich je zároveň nejvíce vysunutý směrem k varhaníkovi. Tento manuál nazýváme prvním (Man I) a ostatní číslujeme v pořadí, v jakém jsou od tohoto manuálu vzdáleny (postupně II, III…). V blízkosti jednotlivých manuálů mohou být umístěny tabulky, charakterizující hlasy či název stroje manuálem ovládaných (Solo, Recit, Pozitiv…).

 

 

U starších nástrojů byly manuály situovány nad sebou vodorovně, rovnoběžně (bez ohledu na jejich počet) v konstantních rozestupech. To u větších varhan může varhaníkovi činit problémy při hře (horní manuály jsou příliš daleko a hlavně vysoko, hra na ně je obtížná i namáhavá – zkuste chvíli sedět v předklonu s rukama nataženýma daleko před sebe!). Proto se dnes jako vodorovné v obou osách staví jen první dva až tři manuály a další se umisťují nakloněné směrem k hráči pod určitým úhlem, jak je patrné z této i předchozí fotografie.

Kromě manuálů se ve varhanách (snad jen s výjimkou pozitivů a malých nástrojů) používá ještě klaviatura pro hru nohama – pedál. Jeho uspořádání je stejné, jako u manuálů, klávesy jsou jen větší a masivnější s většími rozestupy tak, aby mohly být snadno ovládány nohama.

Pedálové klávesy pracují jako jednoramenné páky. Pevný konec (bod opory páky) je upevněn v rámu pedálnice na straně pod lavicí varhaníka pomocí plochého pružného ocelového pásku. Jinou variantu uchycení představuje nasazení klávesy na trn (obdobně jako u manuálu) a její podepření samostatnou pružinou. Druhý konec kláves (vzdálenější od varhaníka) je upevněný pohyblivě ve výřezech rámu či na vodicích kolících a v závislosti od stisku nohou pohybuje navazujícími částmi traktury:

Rozmístění kláves pedálu, jejich tvar, rozměry i umístění celé pedálnice vůči hracímu stolu má mnoho variant. Při pohledu shora na pedály rozlišujeme rovnoběžný (všechny klávesy po celé délce klaviatury umístěné rovnoběžně) nebo paprskový – (vodorovně radiální - směrem od středu se vzdálenější konce kláves vzdalují více, než konce pod lavicí, což přirozeně kopíruje směr chodidla nohy varhaníka při hře na vzdálenější klávesy). Při čelním pohledu na klávesnici poznáme, zda se jedná o rovinný pedál (všechny klávesy jsou umístěné ve stejné výšce) či radiální (konkávní - krajní klávesy jsou výše než střední, tvarem se tak podobají kolébce, což opět kopíruje dráhu pohybu nohy sedícího varhaníka). Možné jsou i kombinace tvarů, u starých varhan je pedál rovnoběžný rovinný, u nových nástrojů často dvojitě radiální (radiálně - konkávní):

          

   

Tato fotografie ukazuje ještě jeden způsob ergonomického přizpůsobení klaviatury hráči – všimněte si, že „černé“ klávesy půltónů (pedál může, ale nemusí mít barevně rozlišené klávesy) na kraji klaviatury jsou delší než ve středu (vytvářejí při pohledu shora tmavý „luk“).

Výše popsané tvary pedálů s tzv. dlouhými klávesami se používají ve střední Evropě. Vycházejí z německého modelu a setkáme se s nimi všude tam, kde varhanářství bylo nějakým způsobem spjato s varhanářstvím německým. Jiný typ pedálu – s krátkými klávesami je tzv. francouzský pedál - jeho klávesy připomínají krátké hranolky, vystupující z roviny podlahy:

 

Stejně jako v manuálech i v pedálu se až do počátku (někde až do konce) 19. století používala krátká oktáva (lomená oktáva byla specifikem manuálu). Na rozdíl od manuálových klávesnic v pedálu se stavěla v mnoha obměnách. Tyto „neřesti“, vznikající často se snahy o úsporu, byly silně kritizovány jak varhaníky (obtíže při hře na jiné nástroje – nutnost přizpůsobení se vždy novému uspořádání kláves), tak odbornou veřejností. Některé varianty vznikly ze snahy dodatečně pedál chromatizovat, pokud nepostačovalo místo pro nové vzdušnice a píšťaly, vznikla další varianta úsporného pedálu. Dodnes se proto u nás můžeme setkat s těmito variantami:

 

V nejstarších varhanách a v současnosti u malých varhan a pozitivů se vyskytuje zvláštní varianta pedálu – tzv. zavěšený pedál. Pedálová klávesnice neovládá samostatný varhanní stroj (nemá svou vzdušnici, hlasy ani píšťaly), ale přes trvale zapnutou spojku hraje na odpovídající tóny manuálu:

 

     

Na další stránce najdete registrační aparát. Součástí hracího stolu jsou i některá pomocná zařízení, jejichž popis je v samostatné kapitole.