Princip funkce a popis jednotlivých částí nástroje.

Obecně
Varhany jsou klávesový dechový nástroj. Zjednodušeně řečeno: v klavíru je pro každý tón zvláštní struna, ve varhanách je pro každý tón zvláštní píšťala. V klavíru je ovšem jen jedna "sada" strun, kdežto ve varhanách je "sad" (nebo řad) píšťal zpravidla více. Každá taková řada má charakteristický zvuk a jmenuje se rejstřík. Během hry může varhaník jednotlivé řady píšťal - rejstříky - přidávat do celkového zvuku nástroje nebo je naopak
vyřazovat. To umožňuje změny barvy a síly zvuku nástroje.

Následující odstavce hovoří o varhanách obecně, uvedené skutečnosti jsou pak doplněny popisem janovických varhan. Obecný text je převzat z literatury (3).

Hlavní součásti varhan.

Celý nástroj má několik hlavních součástí. To první (a u chrámových varhan často jediné), co při pohledu na varhany upoutá naši pozornost, je část nazývaná prospekt. Je to vlastně průčelí varhanní skříně, často umělecky provedené, aby působilo jako výtvarná součást interiéru. Prospekt nástroje je většinou sestaven z jednoho nebo několika polí ozdobných píšťal. Dobré varhany mají většinu těchto píšťal funkčních, ale existují i nástroje, kde všechny prospektové píšťaly jsou jen nehrajícími atrapami. U janovických varhan je v prospektu jen 20 atrap malých píšťal na bocích horní části prospektu, zbývající píšťaly jsou všechny funkční. Varhanní skříň ukrývá většinu hlavních částí varhan.

Hráč ovládá nástroj od hracího stolu, který může být umístěn přímo ve skříni, ale může být od skříně i dosti vzdálen. V něm je klaviatura či klaviatury pro ruce (manuály) a v jeho základně klaviatura pro nohy (pedál). Dále se zde nacházejí rejstříkové rukojeti (táhla nebo sklopky) a ovládací prvky různých mechanismů usnadňujících nebo doplňujících ovládání nástroje, jako jsou pevné a volné kombinace, spojky, žaluzie, rejstříkové crescendo a další. Klávesy a rejstříkové rukojeti hracího stolu jsou spojeny s příslušnými mechanismy uvnitř vzdušnice trakturou (z lat. trahere - táhnout), která má za úkol přenést pohyb kláves na ventily a další zařízení, umístěná ve vzdušnici. Traktura může být v zásadě trojího typu: mechanická, pneumatická nebo elektrická. Typ a provedení traktury značně ovlivňuje kvalitu nástroje a hráčův vjem "spjatosti" s nástrojem při hře. Špičkovými hráči je nejvíce ceněna traktura mechanická (tu mají i janovické varhany).

Ve skříni je vždy vzdušnice, obstarávající rozvod vzduchu k jednotlivým píšťalám podle hráčovy vůle. V současné době se používá několika málo osvědčených typů vzdušnice. Typ vzdušnice a preciznost její konstrukce do značné míry určuje kvalitu nástroje.

Většina píšťal ve varhanách stojí přímo na vzdušnici, v tak zvaném píšťališti. Pouze prospektové píšťaly a píšťaly velmi dlouhé (patřící hluboko znějícím rejstříkům) stojí mimo a je zapotřebí k nim vzduch ze vzdušnice dovést - zpravidla olověnými nebo plastovými trubkami, zvanými kondukty. U janovických varhan jsou kondukty dřevěné, tvoří je zpravidla tvarově upravená píšťalnice. Píšťaly jsou základní součástí varhan. Mohou být rozmanité konstrukce. Podle základního mechanismu vytváření zvuku je dělíme na retné a jazýčkové. Řada píšťal stejného zvukového charakteru se nazývá rejstřík, souhrn rejstříků konkrétního nástroje nazýváme dispozice.

Názvy rejstříků jsou většinou dány tradičním označením, vystihujícím buď konstrukci (Kryt, Flétna trubicová, Mixtura), charakter zvuku (Flétna, Violon, Noční roh, Kvinta šustivá) nebo poslání rejstříku (Vox principalis - "hlas hlavní"). Jméno rejstříku je pouze informativní, protože skutečná zvuková barva silně závisí na vkusu doby, kdy byly varhany stavěny, na použitém tlaku vzduchu a na osobním vkusu varhanáře, který píšťaly intonoval. Lze očekávat, že rejstřík s názvem Principál 8’ v jedněch varhanách bude představovat docela jiný zvukový vjem, než rejstřík stejného jména ve varhanách jiných.

K názvu rejstříku se neoddělitelně pojí číselné označení jeho tónové polohy. V našich krajích (Čechy, Německo) se číselné označení vztahuje na délku největší píšťaly rejstříku, uvedenou ve stopách. Tak označení 8’ označuje základní polohu varhan (na prvním "c" klávesnice zní tón velké C), číslo 4’ pak ukazuje na rejstřík znějící o oktávu výše, 2‘ značí polohu zvýšenou o dvě oktávy apod. V některých jiných oblastech je zvykem označovat tónovou polohu v loktech (Španělsko) nebo pořadovým číslem harmonického tónu (Anglie, Itálie).

Ve skříni varhan - pod vzdušnicí je umístěn měch, hlavní zásobník stlačeného vzduchu, "plíce" varhan. Se vzdušnicí je spojen vzduchovodem. U pneumatické traktury slouží stlačený vzduch i k ovládání mechanismů ve vzdušnici. K čerpání vzduchu do zásobního měchu se používá čerpací měch, dnes bývá nahrazen elektrickým ventilátorem.

Píšťaly
Zdrojem zvuku ve varhanách jsou píšťaly. Podle principu je můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin - retné a jazýčkové.

Retná píšťala nemá žádné pohyblivé součásti. Dobře známým příkladem může být obyčejná vrbová píšťalka nebo zobcová flétna. Proud vzduchu se vypouští úzkou štěrbinou proti hraně - rtu. Při rozdělování proudu vzduchu na hraně vzniká šum, což je vlastně směs nejrůznějších kmitočtů. Připojením rezonátoru (vzduchového sloupce určité délky) se "vyberou" a zesílí pouze ty tóny, jejichž kmitočet nějakým způsobem odpovídá kmitočtu, na nějž je rezonátor naladěn. V podstatě tedy lze říci, že výška tónu závisí pouze na délce připojeného vzduchového sloupce. Čím je píšťala delší, tím hlubší tón vydává. Délka píšťaly určuje, jak vysoko bude píšťala znít - a změnou délky lze tedy píšťalu nastavit na určitý tón čili naladit. Co ale určuje barvu zvuku? Ta je dána "vším ostatním", co zní současně se základním tónem píšťaly. Podmínka rezonance vzduchového sloupce není splněna pouze pro jeden kmitočet, ale podle provedení rezonátoru i pro některé jeho násobky. Tyto svrchní tóny nebo také harmonické tóny, jsou v "šumu", který vydává vzduch proudící přes hranu, také obsaženy. Jak jsou silné a jakou měrou budou zesíleny vzduchovým sloupcem píšťaly, to je dáno konstrukcí: průměrem (hloubkou) píšťaly, vzdáleností rtů píšťaly, poměrem šířky rtů k celkovému obvodu píšťaly i vlastním tvarem rtů. Čím více jsou ve výsledném zvuku zastoupeny harmonické tóny, tím zvuk vnímáme jako "ostřejší", tvrdší a - zjednodušeně řečeno - hůře se pojící s jiným zvukem. Čím méně harmonických tónů, tím je zvuk "kulatější", tupější, měkčí a lépe splývající s jiným zvukem. Barva zvuku je také ovlivněna tvarem vzduchového sloupce (může být válcový, kuželovitý i jiný) a v neposlední řadě také materiálem použitým pro konstrukci píšťaly. Jiný zvuk bude mít píšťala kovová (cínová), jiný píšťala dřevěná, i když zachováme všechny konstrukční rozměry. Je to dáno tím, že materiál stěn píšťaly vždy přispívá do výsledného zvuku svým vlastním chvěním, přestože snahou je, aby tento příspěvek byl co možná nejmenší.

Píšťaly jazýčkové obsahují plátek z pružného materiálu, který je rozkmitáván procházejícím vzduchem. Příklad takové píšťaly je zastoupen několikrát v každém dechovém orchestru - klarinet, saxofon, ale i trubka a všechny její modifikace jsou jazýčkovými píšťalami. Výška tónu jazýčkové píšťaly je dána základním kmitočtem jazýčku - a ten zase závisí na jeho pružnosti, hustotě a délce. Z uvedených tří veličin lze nejsnáze měnit délku, takže se jazýčková píšťala ladí změnou délky kmitající části jazýčku. Za jazýček se také připojuje trubice se vzduchovým sloupcem (ozvučna, násada), která plní funkci rezonátoru. Ta však nemá za úkol určovat výšku tónu píšťaly, ale pouze zdůraznit či potlačit některé z množství harmonických (a neharmonických) tónů, které jazýček vydává a tak určit výsledný zvukový charakter - barvu zvuku píšťaly.
Ozvučny mohou mít - a také mívají - nejrůznější tvary, určené zkušenostmi a invencí mnoha generací stavitelů těchto rejstříků. Jazýčkové píšťaly mají obecně ostřejší zvuk než píšťaly retné a rejstříky z nich stavěné se často nazývají podle nástrojů, jejichž zvuk připomínají (Trompeta, Šalmaj, Klarina, Fagot, Hoboj ...). Ve varhanách se objevily později než retné píšťaly a jejich charakteristický zvuk je již klasickým znakem zejména varhan francouzských a španělských. Janovické varhany mají všechny rejstříky vystavěny jen z píšťal retních, neobsahují žádné jazýčkové hlasy.

Rejstříky
Řadě píšťal, která představuje určitý zvukový charakter a pro každou klávesu má vlastní píšťalu, říkáme rejstřík. Mohutný rozsah zvukových dojmů, kterým varhany disponují, však netkví pouze v možnosti použít rejstříky silnějšího nebo slabšího zvuku, popřípadě zvukové barvy připomínající jiný hudební nástroj nebo v kombinování takových zvukových barev, ale také v možnostech, které
poskytují rejstříky, jejichž píšťaly nejsou naladěny shodně se základním tónem, nýbrž na nějaký vyšší tón harmonický k tónu základnímu. Například na klávese velké C zní v základní poloze tón velké C. Přidáme-li však rejstřík (píšťalovou řadu), která je laděná o oktávu výše (na dvojnásobný kmitočet), zní na klávese C souzvuk C-c. Pokud mají obě píšťaly přibližně stejný zvukový charakter, lidské ucho nevnímá tento souzvuk jako dva současně znějící tóny, ale jako novou zvukovou barvu (původní tón se jakoby "zjasní" a zesílí). Prostým přidáváním takto laděných píšťalových řad lze velice snadno stupňovat sílu zvuku, přičemž se současně - jako vedlejší efekt - mění i jeho zabarvení. Nejtypičtějším příkladem je použití kombinace Principal 8’ s Octav 4’.

Popis vlastností jednotlivých rejstříků nástroje:

Dispozice nástroje v Janovicích odpovídá dispozici malých varhan a je charakteristická pro období vzniku nástroje. Podle charakteru zvuku lze rejstříky rozdělit do tří skupin. První – principálová skupina zahrnuje Principal, Octav a Mixtur v manuálu a Subbas a Octavbas v pedálu, druhá – skupina fléten a krytů rejstříky Hohlflöte, Gedekt a Bourdon, poslední – třetí skupina smykavých hlasů pak Salicionál, Gambu a Gemshorn v manuálu a Violon v pedálu.

Principálový sbor

Základním hlasem varhan je Principál (z lat. vox principalis, hlas hlavní). Protože u chrámových varhan je téměř pravidlem, že píšťaly tohoto rejstříku stojí v prospektu nástroje, někdy je označován též Praestant (vpředu stojící). U varhan běžné velikosti je téměř vždy vystavěn v poloze 8 (znějící tóny odpovídají klávesám klávesnice).
Píšťaly jsou až na výjimky prováděny z cínu, u lacinějších nástrojů ze zinku. Tón je (či měl by být) jasný, jednoznačný, ale dobře se pojící a ne příliš silný - pouze by měl poskytovat dostatečně solidní základnu pro další stupňování zvuku nástroje. Janovické varhany mají píšťaly principálu cínové, jen prvních šest největších píšťal velké oktávy je dřevěných (k tomuto řešení se zpravidla sahalo z ekonomických důvodů – velké cínové píšťaly by byly příliš drahé).

Hlas stejné konstrukce a zvukového charakteru, pouze znějící o oktávu výše, se nejčastěji jmenuje Oktáva 4 (Octava, Octav). Je první možností zesílení a "zjasnění" základního tónu - posiluje 2. harmonický tón.

Dalším principálovým rejstříkem (podle velikosti varhan) může být Superoktáva 2 (Superoctava), která má stejnou zvukovou charakteristiku jako principál, ale zní o dvě oktávy výše, popřípadě ještě Superoktáva 1, znějící dokonce o tři oktávy výše než základní hlas (a posiluje tedy jeho 8. harmonický tón).

Alikvoty
Rodina principálových rejstříků je často doplněna tzv. alikvoty, což jsou rejstříky poněkud měkčí intonace, určené k posílení dalších harmonických tónů k tónu základnímu. Tyto rejstříky nelze používat samostatně. Postupujeme-li opět zdola, je prvním alikvotem zpravidla stavěným v manuálu Kvinta 2 2/3 (posiluje 3. harmonický tón), poté řídce se vyskytující Tercie 1 3/5 (5. harmonický tón), dále Kvinta 1 1/3 (posiluje 6. harmonický tón). Janovické varhany neobsahují alikvotní rejstříky (jedná se o “malé” varhany s romantickou dispozicí, která alikvoty používala až ve velkých nástrojích).

Rejstříky laděné na ostatní harmonické tóny se vyskytují poměrně vzácně, ale vyšší harmonické tóny jsou často obsaženy v tzv. zvukové koruně (Klangkrone), kterou představují hlasy smíšené (mixtury). Dosud jsme předpokládali, že píšťalová řada obsahuje pro každý tón pouze jedinou píšťalu. Smíšené hlasy představují výjimku z tohoto pravidla. Pro zvukovou korunu se používají smíšené hlasy, složené zpravidla ze tří až pěti, někdy i sedmi řad píšťal. Na stisk klávesy zní v takovém rejstříku souzvuk tří až sedmi píšťal, či spíše píšťalek, které jsou laděny na vysoké harmonické tóny základního hlasu, např. do souzvuku oktáva - kvinta - vyšší oktáva. Rejstřík tohoto typu se jmenuje typicky Mixtura a jeho poloha (poloha nejhlouběji laděné řady) bývá určena velikostí varhan. Obvykle se setkáme s mixturou v polohách 21/3, 11/3, 1, výjimečně snad výše. Janovické varhany mají čtyřřadou mixturu v poloze 21/3, složenou z tónů kvinta – oktáva – vyšší kvinta – vyšší oktáva vzhledem k základnímu tónu.

Souzvuk principálových rejstříků všech poloh a přidané mixtury (zvukové koruny) se často nazývá pléno nástroje a je to vlastně nejsilnější zvuk, jakého je nástroj schopen. V představě většiny z nás je to také nejcharakterističtější zvuk, který si vybavíme při slovech "burácející varhany" - mohutný, plný, zvonivý. U malých varhan je zpravidla pléno tvořeno současným zapnutím všech rejstříků (u velkých varhan se použití všech rejstříků včetně spojek označuje Tutti).

Flétnový sbor

I když principálové hlasy poskytují samy o sobě značné bohatství dynamické i barevné, už od dob renesance byly varhany vybavovány druhou skupinou hlasů - sborem flétnovým. Do této skupiny spadá velké množství nejrozmanitějších rejstříků, od zvukových barev nevýrazných až po nezaměnitelné, barevně velice vyhraněné hlasy.

Od principálů odlišuje tyto hlasy tišší intonace, měkčí, "kulatější" zvuk, snadno se pojící, často používaný jako doprovod sólového zpěvu, sólového nástroje nebo skupiny nástrojů. Základním reprezentantem v základní poloze je rejstřík neutrálního názvu Flétna 8 (flauta, flauto). K tomuto názvu se mohou pojit nejrůznější přívlastky, podle charakteristiky zvuku, konstrukce píšťal a invence stavitele, např: flétna vzdálená, lesní, selská, příčná, koncertní, milostná, něžná, zobcová, sladká, špičatá, pastýřská, šelestivá, smuteční, sytá, jemná, oktávová, vídeňská, trubicová a další. Sbor fléten se obvykle (s výjimkou koncertních varhan) v našich končinách nebudoval ve všech polohách, častěji jen do polohy 4, výjimečně 2.

Pokud je flétnový hlas kryté konstrukce, často se nazývá Kryt 8 či Flétna krytá 8, případnými ekvivalenty jsou Gedackt nebo Copula. Poměrně častá je ve starších nástrojích dvojice Kryt větší (v poloze 8) a Kryt menší (o oktávu vyšší, v poloze 4), často pod názvy Copula maior a Copula minor. Úzký kryt s velmi výraznou třetí harmonickou, se zvonivým, ale dutým zvukem, se nazývá Kvintadena. I kryty mají mnoho možných doplňujících označení, takže existuje kryt hrubý, kryt tichý, kryt líbezný apod.


Smykavé hlasy Původně zvláštním druhem fléten byly hlasy smykavé, někdy zvané smyky - tišeji intonované hlasy s vysokým podílem vyšších harmonických tónů. Jejich tichý ostrý zvuk vzdáleně připomínal smyčcové nástroje - odtud název. Během romantismu vytvořily velice oblíbenou skupinu hlasů, které však již ztratily původní flétnový charakter a staly se nezřídka pouhou imitací skutečných orchestrálních nástrojů. Asi nejběžnějšími zástupci jsou Salicionál (patrně od vrbové píšťalky, z lat. Salix - vrba) a (Viola da) Gamba. I zde se setkáme s řadou názvů: viola americká, viola alta, viola milostná apod. Opačným směrem - co se týče konstrukce - se ubíraly tzv. široké flétnové hlasy. Tiše intonované, měkkého, ale přece charakteristického zvuku. Reprezentantem může být např. Roh noční, Roh kamzíkový a Dulciana (v janovických varhanách Gemshorn – Kamzičí roh).

Pedálové rejstříky

Z doby úpadku varhanní tvorby přetrvalo do dnešních dnů povědomí, že varhanní pedál je vlastně jen doplňkem, který umožňuje rozšířit tónový rozsah nástroje na "dolním" konci, prostě "pedál" rovná se "bas". Zdaleka ne vždy tomu tak bylo, jak dokládají četné skladby například z díla Bachova, kde je do pedálu umístěn někdy možná pomalý, přece však neoddiskutovatelně vedoucí hlas celé skladby, který - aby vynikl - vyžaduje hru rejstříkem ve vysoké poloze.

Stejně jako jednotlivé manuály nástroje představují vlastně samostatné "stroje", samostatné celky s charakteristickým zvukem, i pedálová klávesnice reprezentovala kdysi samostatný celek, existující a znějící zcela plnoprávně v rámci nástroje, přestože měl za základní hlas zvolenu nižší polohu. Teprve romantismus a "orchestrální" pohled na varhany učinily z pedálu pouhý basový přívěšek nástroje.

Základním hlasem pedálu by tedy teoreticky měl být Principál 16, znějící o oktávu níže než základní hlas manuálu. V praxi to bývá spíše rejstřík zvaný Subbas 16, tiššího a měkčího zvuku. O oktávu vyšší hlas bývá nejčastěji zván Oktávbas 8. Výběr dalších hlasů v pedálu většinou není velký, spíše se vyskytuje několik rejstříků v základní poloze a různé síly zvuku a příliš často se nesetkáváme s rejstříky vyšších poloh.

 


      (na obsah)